Za krásami naší vlasti

V sobotu 27. června 2020 jsme se po delší odmlce konečně dočkali společné akce v podobě tradičního zájezdu za krásami naší vlasti. Naše cesta tentokrát směřovala do Rudky u Kunštátu, Lysic a Bílovic nad Svitavou. Čekal nás krásný slunečný den naplněný spoustou zážitků.

Prvním cílem byla jeskyně Blanických rytířů, nacházející se na pomezí obce Rudka a Kunštátu. Uměle vytvořená pískovcová jeskyně je součástí oploceného lesoparku společně s Burianovou rozhlednou na kopci Milenka. Areálu původně dominovala čtrnáctimetrová socha T. G. Masaryka, která byla bohužel zničena za II. světové války. My jsme si mohli prohlédnout pouze monumentální boty na podstavci, které se jako jediné dochovaly.

Nápad na vytvoření umělé jeskyně dostal bývalý starosta Kunštátu František Burian poté, co Stanislav Rolínek, sochař - samouk, vytvořil Masarykovu sochu, která byla slavnostně odhalena v den desátého výročí vzniku republiky. Práce na jeskyni byly zahájeny hned v listopadu téhož roku. Unikátní dílo je inspirováno českou historií. Jako první vznikl lev u vstupu. Zaujala nás informace, že autor živého lva nikdy neviděl a předlohou se mu staly fotografie stejně jako u Masarykovy sochy.

Prohlídka samotné jeskyně přinesla všem nezapomenutelný zážitek. Obdivovali jsme především 17 soch blanických rytířů včetně sochy svatého Václava. Největší rytíři měří více jak tři metry a jsou strážci svatováclavské koruny. V roce 1931 sochař Rolínek zemřel a další sochy v rytířském sále podle jeho návrhů dokončovali jiní. Za sálem měly být podle původního návrhu ještě stáje, zbrojnice a chodba slavných. K jejich realizaci však již nedošlo. Ještě že se zachovala půvabná dětská jeskyňka věnovaná Sněhurce a sedmi trpaslíkům!

Na rozhlednu se nikdo z nás nevydal, zato jsme si užili vycházku v okolí jeskyně mezi exotickými dřevinami, kterým se v parku evidentně dobře daří.

Druhou zastávkou našeho výletu se stal státní zámek Lysice. Protože nás bylo hodně, museli jsme se při prohlídce stejně jako v jeskyni rozdělit na poloviny. Potěšilo nás, že nebylo žádným problémem dopřát zážitek z prohlídky i paní Kolové. Dva statní mladíci ji vynesli i s vozíčkem do prvního patra a pak ji opět snesli na nádvoří zámku.

Barokní zámek vznikl na místě vodní tvrze pánů z Kunštátu, o níž první zmínka pochází z počátku 14. století. Koncem 16. století proběhla renesanční přestavba a tehdy byly také položeny základy úžasné zámecké zahrady s oranžerií a skleníky. Barokní přestavba byla provedena patrně na počátku 18. století s největší pravděpodobností brněnským stavebním mistrem Mořicem Grimmem.
Zámek se pyšní nevšední kolonádou, která k němu přímo přiléhá. Součástí vnitřních

interiérů jsou bohaté sbírky pořízené hlavně v 19. století. Obsahují především nábytek, sklo, porcelán, obrazy, dále pak vzácnou sbírku zbraní, předměty dovezené z orientu, pozoruhodnou sbírku historických střeleckých terčů a dvě knihovny. Většinu návštěvnic okouzlila krásná květinová výzdoba pocházející ze zámeckého zahradnictví. Škoda, že na posezení v zámecké cukrárně už nezbylo mnoho času.

Spěchali jsme do Bílovic nad Svitavou, posledního cíle našeho výletu. Cesta tam trvala déle, než jsme předpokládali. Začal zlobit autobus, ale naštěstí nás dovezl tam, kam jsme potřebovali, i když se zpožděním. O to víc nám chutnal oběd v místní restauraci.
Bílovice nad Svitavou leží v krásném údolí řeky Svitavy, které obklopují lesy Drahanské vrchoviny a Moravského krasu. Za první republiky se obec stala oblíbeným výletním místem Brňanů a vyhledávaným letoviskem řady českých umělců. Za všechny si připomeňme novináře a spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, autora půvabných příběhů o lišce Bystroušce. Pobyt v Bílovicích inspiroval S. K. Neumanna k básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání. Prázdniny v tichém údolí Svitavy pravidelně trávívali bratři Čapkové, herci Karel Höger, Oldřich Nový a řada dalších.
Seznámit se se všemi zajímavostmi Bílovic a jeho okolí by zabralo několik dnů, my jsme na to měli jen pár hodin. Nelehkého úkolu přiblížit nám některé z bílovických pozoruhodností se ujal pan Pavel Kováč, dlouholetý učitel na místní základní škole a každoroční organizátor slavností vánočního stromu v Bílovicích nad Svitavou.

Naše cesta nejprve vedla do novogotického kostela sv. Cyrila a Metoděje, který je dominantou obce. Pan farář Lazárek nás seznámil s jeho historií, která začala v roce 1908, architekturou a výzdobou. Kostelu jsme věnovali příspěvek 500 Kč, na oplátku jsme dostali almanach vytvořený ke stému výročí postavení kostela. Ten jsem pak darovala našemu panu faráři Františkovi. V kostele právě probíhala výstava obrazů a knižních ilustrací malířky Jany Ondrušové-Wünschové. S paní malířkou jsme měli možnost se osobně setkat.Velký zájem vzbudily pohádkové knížky s jejími ilustracemi. Některé dětské postavičky malovala paní Ondrušová podle tváří dětí z Bílovic. Výstava byla neprodejná, ale vybrané knížky si bylo možné objednat.
V horkém letním odpoledni jsme po návštěvě kostela uvítali možnost příjemného odpočinku u kávičky, zákusku, zmrzliny či chladného moku.

Pak nás čekala vycházka s průvodním slovem pana Kováče. Zastavili jsme se u pomníku obětem I. světové války z roku 1915, který je nejstarším v celé Evropě.

Okolí Bílovic nabízí hustou síť lesních cest s řadou pramenů, studánek a pomníčků, věnovaných umělcům, milovníkům přírody i významným osobnostem našeho lesnictví. Je tu také několik vyhlídek a naučných stezek. My jsme se po jedné vydali. Na kraji Bílovic jsme se zastavili u hájenky lišky Bystroušky. Od ní jsme pokračovali kolem studánky Leoše Janáčka, prošli kolem malého rybníka na potoce a dorazili k Liduščinu památníku. K němu se váže skutečný příběh o nalezení malé Lidušky Těsnohlídkem a jeho přáteli před Vánocemi roku 1919. Rudolfa Těsnohlídka přivedla tato událost na myšlenku založit tradici vánočních stromů spojenou se sbírkou pro opuštěné děti. Proto je vánoční strom na brněnské náměstí Svobody každoročně dovezen z bílovického polesí. K dopravě se používá tradiční povoz tažený koňmi a na jeho cestě ho doprovází a sleduje mnoho lidí. V červnu jsme ještě zdaleka netušili, že letos bude strom ze zřejmých důvodů dopravován v noci, aby ho vyprovázelo co nejméně lidí.

Liduščin památník byl naší poslední zastávkou, pak už nás čekala cesta domů. Bílovice nad Svitavou nepochybně stojí za další návštěvu. Určitě se tam znovu vypravíme.

Zapsala Ludmila Palečková